Ľahká Múza - V záblesku večnosti - Dangus / Neosféra , Milan Slezák,Rock&Pop 7/2004
Komplexní multimediální kolekce alternatívní veličiny
Slovenský originální hudební soubor Ľahká múza si příznivci alternativy jistě pamatují už z "federativních dob". Své v pořadí páté album vydává sice u litevského labelu, ale k domácím posluchačům se určitě také dostane. Jeho reprezentativní pojetí je dalším krokem ke komplexnímu
zážitku. Vše tvoří sjednocený kompaktní celek. Od obalu přes hudbu k videoklipům a bohaté fotogaleri í . Právě ono spojení hudby s vizuálnem je pro tuto formaci nesmírně důležité a ve své jednotě tvoří kompletní skládačku tajemně mystické potemnělé atmosféry. Sebevědomě energické i svůdně křehké.Pro ty, kteří tvrdí, že "Múza" hraje pořád stejně, je tou nejlepší odpovědí srovnání klipu Pád z roku 1995 a nového materiálu. Jasně je tu patrný vývoj uměleckého výrazu souboru. Ano, základní poznávací znaky zůstávají, ale představují jen nutný prvek návaznosti a kontinuity s předchozími díly. Žádné ustrnutí nebo přešlapování na místě. Je to cesta po nastoupené a jasně
určené trase tam, kam si Ľahká múza přeje, aby směřovala. Není ani důležité dosažení jakéhosi absolutního cíle. Podstatné je se na takovou cestu vůbec vydat a snažit se co možná nejméně se od zvoleného směru odchýlit. To, jakým způsobem soubor pojal celé album, je na česko-slovenské poměry věc téměř nevídaná.
Body: ***** * 6 ze 7
Vzpomínám, jaké pozdvižení vyvolala před, tuším, třemi lety účast Ľahké múzy na metalovém festivalu Brutal Assault. Část ‘ortodoxních‘ diváků znechuceně odcházela, část vytřeštěně valila bulvy, co se to na pódiu děje - a část byla nakonec nadšena tak, že hovořila o jednom z vrcholných momentů celé přehlídky. Podobně nejednoznačně však tuhle už více než dvacet roků existující slovenskou formaci berou i konzumenti jiné než metalové hudby. Ono pochopit podstatu jejího uměleckého počínání, takříkajíc přijít na kloub její nelehko stravitelné tvorbě, opravdu vyžaduje značné úsilí a posluchačské zkušenosti.A nejinak tomu bude i v případě nejčerstvějšího, v pořadí pátého alba Ľahké múzy, které vyšlo u litevské (!) firmy Dangus. Zatímco předcházející dvě desky, Sen ohraničeného života a Cesty svetla plynú temnotou, měly oproti starší produkci kapely tvrdší, rockovější charakter, novinka není pojata až tak ostře. Zase o trochu dominantnější prostor na úkor kytary dostaly ‘ambientní‘ klávesové plochy, korespondující s celkovým laděním ľahkomúzovské hudby. A ta je jako vždy nesmírně temná, nesmírně sugestivní a nesmírně naléhavá. Vše, také tradičně, umocňuje až bolestně kvílivý projev excentrické zpěvačky Gudrun, jakési slovenské Diamandy Galás křížené s Laurie Anderson a Lydií Lunch (tuto ‘definici‘ však berte s nadhledem!). Výsledkem je svým způsobem jedinečný dark ambient-minimal-industrial-postpunk-rock, jenž se vstřebává vskutku dlouho - ale zase o to déle se pak z krve svého náročného příjemce odbourává. Pro většinu moderní populární hudby s její omezenou trvanlivostí tohle bohužel neplatí. 4/5
Lahká múza –V záblesku večnosti , Igor Nováček, 02.07.2004 , FreeMusic , 9 tracků / 38:09, Dangus (Litva) / distribuce v ČR Neosféra
Ľahká múza zaujímá na česko-slovenském hudebním nebi poměrně zvláštní postavení. Díky svému nekompromisnímu soundu je v českých zemích vyhledávána především posluchači z oblasti postindustriálu, na Slovensku (zřejmě i zásluhou své dráždivě provokativní image) spolehlivě zapadá mezi tamní oblíbenou goticko-rockovou scénu. Přitom hudební tvář Ľahké múzy se za její dvacetiletou existenci zas tak příliš neměnila. Vyjma počáteční post-punkové orientace se skupina již
koncem 80.let substituovala do polohy syrového "minimalistického kytarového industriálu", kde hlavním poznávacím znamením skupiny byl uhrančivý pěvecký výraz zpěvačky Gudrun - někde na hranici hlasových kreací Diamandy Galás a "čarodějnické" obřadnosti Jarboe z někdejších Swans - jimiž doprovázela nezřídka možná až přespříliš upjatě pojaté abstraktní texty, plné slovních
archetypů a esoterické symboliky, podepřené neměnnou monolitickou hudební konstrukcí. Výsledkem jsou až podmanivě magické písně-litanie plné tajemné a neprostupitelné atmosféry. Snaha o postupné zušlechťování soundu, výraznější zapojování elektronického zvuku a v neposlední řadě zřetelnější kompoziční a aranžérskou členitost je dosud nejvíce patrná na nejnovějším albu Ľahké múzy
V záblesku večnosti. I tady je samozřejmě charakteristickým znakem skupiny lehce exaltovaný hlasový projev Gudrun, ornamentální psychadelické kytarové vzorce v podání jejího dlouholetého souputníka, vystupujícího pod pseudonymem 677 a výrazné melodické motivy, podepřené monumentálními tóny varhan či třeba výraznou rytmikou v duchu představitelů postindustriálního
neoklasicismu. Kamenem úrazu pro mnohého posluchače však může i nadále být jistá zaměnitelnost repertoáru a výrazová strohost. Zdá se však, že v tomto případě jde o alfu a omegu celkového vnímaní soundu kapely. Všechny tóny a zvuky jsou až příliš řezavé a obnažené na to, abychom mohli propadnout chorobné touze po muzikantském filigránství a jemnostech. Hudba Ľahké múzy
je zkrátka elementárně obnažená a obsesivní. Lze ji stejně tak jednoduše odmítnout, jako může řadu jiných posluchačů skupiny fascinovat. V tomto směru její očistně-katarzní účinek vyvolává ducha prvních alb Swans, díky přece jen jemnějším, magicky pojatým kytarovým vyhrávkám a "hřejivě
nostalgickému" zvuku zas lehce evokuje undergroundovou legendu Dg307 z poloviny let devadesátých. Musím se přiznat, že z tohoto úhlu na nazírání hudby Ľahké múzy přistupuji i já. Poslech jejího nejnovějšího albového počinu je pro mne opět důkazem skálopevné důvěry osádky kapely ve svou vlastní cestu. To, že Ľahká múza je pojmem možná více za hranicemi naší dřívější federace je pak zřejmé i z toho, že je poměrně častým hostem na nejrůznějších festivalech konaných
v zahraničí (v nejbližší době možná kapela dokonce poprvé zamíří i za oceán) a že album V záblesku večnosti vydalo snad nejagilnější nezávislé pobaltské hudební vydavatelství Dangus z litevského Vilniusu. Devět sugestivních skladeb tu doplňuje bohatá multimediální stopa, čítající kromě údajů o kompletní diskografii kapely i dva zdařilé videoklipy (písně Pád z r.1995 a Sen ohraničeného života z r.2000) a řadu 252 fotografií, dokazujících, že pro Ľahkou múzu je nedílnou součástí její prezentace i snaha o pečlivě volený virtual art. Boční projekt skupiny, nazvaný Hieros Gamos je totiž soustředěn na lechtivě dráždivou prezentaci osazenstva skupiny se silným příklonem k fetish tematice... 8/10
Ľahká Múza – Cesty svetla plynú temnotou,2000,Black Flames, Jan Šída , BANG 2000
Tohle je už osmý přírustek do albového diskografie ( počítaje i kazety a kompilace) podivuhodné slovenské formace Ľahká Múza.Měl jsem tu čest recenzovat i jejich předešlou řadovou nahrávku Sen Ohraničeného Života z roku 1998.Jaký spatřuji mezi nimi rozdíl?Nevelký a přesto markantní.Z obou alb je patrná snaha jíti vlastní cestou a vyzkoušet nevyzkoušené ,nebo málo probádané a známé.Obě díla čerpají z nesmrtelných odkazú gotiky,dark wave,industriálu,EBM,postpunku a kdovíčeho jěšte…Zkrátka všech stylú, rozeznívajících v člověku jeho temnou a podvědomou animální strunu.Strunu prastarých zkušeností primitivních kmenú a přírodních národú.Freud a Jung by měli z „hudebních archetypú“ formace bezpochyby ješitnou radost. V čem je novinka jiná ? Metafora posun vystihne nejlépe.Zatímco předešlé album svou hudbou připomínalo co do živlú vodu ( hlubokou a temně plynoucí černou) , novinka připomíná živel taktéž kultovní – oheň. Snad proto zvolila kapela pro obal (i samotný disk) dvě barvy.Žhnoucí rudou červeň a neproniknutelnou čerň. Jako by temné slunce,planoucí smolným infernálním dýmem,hořelo na pozadí bohatých plamenných erupcí.Prostě řečeno,poslední deska je mnohem agresivnější a v dobrém smyslu slova zašlapanější . Nebo spíš zahuštěnější. První kompozice Imago Dei plní v celém kontextu díla roli ouvertury.Ponurá,plná tajemných zvukú, třeskutých bicích a pseudooperního éterického vokálu tak vlastně připravuje jevište k hlavnímu chodu.Náladou skladba poněkud připomíná hudbu z kultovní kazety HNF,Nová Drákulománia. Opona padá a na scénu vstupují první aktéři- Korene.Po pár chvílích zjišťujeme zajímavou skutečnost. Hudba ľahké Múzy stojí a padá na pomyslném dialogu složky hudební a složky vokální.Vokál představuje další nástroj,přesně zapadající do kontextu té které skladby.Zpěvačka Gudrun jasně ukazuje,že je lhostejné,jakým jazykem se zpívá ( zde slovensky a anglicky) nýbrž co a jak se zpívá.Je to stejné jako u jisté dámy dozajista kapele známé,možná i majíci pro její tvorbu funkci určité inspirace.Jistě,jedná se o „Madam Plague Mass“-Diamadu Gallas.Obě výše citované vokalistky dokáží svúj hlasový potenciál skvěle ponořit do propasti zvukú a v pravé chvíli s ním v plné parádě vyplout na světlo boží.Materiál tohoto recenzovaného alba púsobí coby kompaktně semknutý celek,připomíná hudbu k divadelnímu ztvárnění Goethova Fausta či k ilustraci Blechova expresivního vidění pekla.Pro tento typ tvorby se těžko hledají slova. V plné nahotě vyvstává prastará antická idea o nemožnosti říci co myslím a vnímám .Prachem zapomenutá poučka povstává jako Fénix z popela.Jedno však lze tvrdit jistě. Tato deska je pro vás,kteří hledáte v hudbě něco navíc,než jen pouhou zábavu,odlehčení nebo relaxaci.Pusťte si Cesty Svetla Plynú Temnotou v šerosvitem zahalené místnosti kolem púlnoci a pochopíte naplno název i poselství celého díla. ******* 7/7
Lˇahká Múza – Sen ohraničeného života , 1998, Sonicca, San -Horus
Čtete právě Vatheka páně Beckforda ? Překročili jste ony hory,za nimiž má svou podsvětní říš Iblís a jeho prokletí dívové? Nebo je spíše znáte jako Hory šílenství vizionáře Lovecrafta ? Už ste dorazili k úpatí terasy z černého mramoru podobající se hladké vodní ploše? A vidíte zachmuřené hlásné věže,jichž bezpočet jest ? Obrovští tvorové,zpola levharti a zpola nohové tam jsou,v jasném měsíčním světle naplno tam proudícím viděti jest písmena jako na džaurových šavlích hlásající : „ Leč kvůli prúvodkyni Gudrun a odměnou za to,co jsi vykonal,aby ses sem dostal,dovoluje tobě Iblís , aby ti byla brána do paláce otevřena a podsvětní oheň tě přijme mezi své vyznavače.“ Po těch slovech se hora,na níž terasa stojí,zatřásla,div že se nezřítily hlásné věže a v ní se objevilo schodište z leštěného mramoru vedoucí do propasti.Ne každičkém schodě vsazeny byly dvě velké pochodně a kafrový dým z nich stoupal a pod dutou klenbou se srážel v oblak. Nakonec dojdete k obrovské ebenové bráně,kde čeká džaur s klíčem v ruce.Milujete-li anglický gotický román&rituální muziku,přilnete ke zvláštnímu frázováni Gudrun,jejíž hlas nejvíce zaujme tam,kde opouští dramatickou deklamaci příznačnou pro jejich styl a začne spřádat kouzelné vířící formulky hlasem přeskakující několik oktáv : je to 6. démonická (nebo andělská ? )skladba „ V krátkom okamihu nesmrtelnosti „ i následující „ Sen ohraničeného života“ – opravdové hity na undergroundové scéně . **** 4/5
Ľahká Múza – Sen ohraničeno života , 1998 , Indies, Jan Šída , Bang 1999
Slovenskou formaci Ľahká Múza jsem prvně viděl na začátku 90. let v rámci Industriálního festivalu,který pořádal pražský klub Delta . A vyrazila mi dech. Svou podmanivě děsivou a přesto neobyčejně pozitivní (co do energie) hudbou. Byla jako zjevení,jako vědoucí mezi nevědoucími.To trvá prakticky dodnes,a ani po poslechu zde recenzovaného alba se na mém vztahu k nim rozhodně nic nemění.Co vlastně Ľahká Múza hraje ? Škatulkovat by v tomto případe bylo zbytečné, ale zkusím jejich tvorbu k něčemu přirovnat.Rozhodně mají hodně styčných bodú s Diamandou Gallas a Laibach.Stejně jako oni,chce kapela atakovat ty nejspodnější zasuté lidské pocity,až na dřeň oholené.Propojením ženského vokálu zpěvačky Gudrun ( zní jako z gotické katedrály) , strojově odosobněných rytmických úderú (připomínají apokalyptické bubny válek) a rozličných dalších zvukú (snad z jiných dimenzí) . Hlavním poznávacím znakem materiálu je monotónnost.Ovšem né ta bezradná,nic neříkající. Nýbrž monotónnost hypnotizující,jenž pomalu a lezavě proniká pod kúži.A navozuje pocity. Naděje i beznaděje.Záleží na tom,ze které strany chcete hudbu Ľahké Múzy nahlížet.Každá mince má dvě strany. Nemá cenu rozepisovat se o jednotlivých skladbách desky,vybrat nosné hity či věci slabší.Nic z toho na albech skupiny nenajdete.Všech osm kompozic svírá naprosto kompaktní celek,hudba proplouvá atmosférou jako jedna tajemná a hluboká řeka.I vokál,podotýkám slovenský,tvoří další samostatný nástroj.V tomto případe je naprosto lhostejné,jakou řečí se zpívá .Tady jde především o vnitřní prožitek a ne o reálné vjemy. Skupině Ľahká Múza se daří dostat člověka na chvíli do jiných,niterných světú.Narozdíl od mnoha doomových formací to však dokáže s nenásilnou elegancí.Nepotřebuje k tomu přehršle nástrojú a vokálú . Vystačí si v podstatě s málem,ale dokáže ho využít takřka geniálne. Jak to dělá,ví asi jen samotná Ľahká Múza. ***** 5/5
Ľahká Múza – Sen Ohraničeného Života , 1998, Tomáš Seidl – Unijazz 7/1998
Slovesnká skupina Ľahká Múza zústává i na svém novém albu „Sen ohraničeného života „ věrna svému nepsanému manifestu:jít si vlastní cestou bez ohledu na to,zda hudební scénou právě hýbe grunge,britpop nebo house.Samozřejme,že takový přístup múže vyznít i kontraproduktivně –antikomerční uzavřenost skupiny,jejíž členové se podepisují jen jménem kapely,múže zapříčinit i obviňování z prázdného pozérství . V případe Ľahké Múzy jde však především o vytváření specifické atmosféry.Proto není příliš podstatné ,zda skupina začínala jako novovlnná formace,poté byl ( s ohledem na zpěv Gudrun Snake) repertoár dokonce přirovnáván k litaniím Diamaty Gallás aby se-okouzlena počítači a daľšími digitalními přístroji –přiklonila k syrové elektronické hudbě. Také osm kompozic na nové desce si zachovává svúj temně minimalistický charakter,byť ve srovnání s předchozími projekty Ľahké Múzy již nejsou zdaleka obroušeny až na samou melodickou dřeň.Stroze chmurné údery na klavír a industriální kytarové „zářezy“ v některých momentech dokonce mohou vzdáleně evokovat aranžmá nejstarších skladeb britské skupiny Cranes (Svet sa rozplynul) nebo repertoár ,kterým se loučil se životem Ian Curtis v poslední fázi Joy Division,obohacené již o klávesové nástroje ( tam někam odkazuje vrcholná nahrávka desky Ľahké Múzy nazvaná „ V krátkom okamihu nesmrtelnosti“).Zásadní rozdíl je ovšem ve vokálním projevu,ve srovnání s oběma připomenutými kapelami mnohem zlověstnějším a více předramatizovaném. Až by bylo v souvislosti s některými písněmi-především s těmi , v nichž zazní chámově drtivé varhany ( V popole dní) vhodné používat termín „ gotický“ . „Sen ohraničeného života“ přichází z míst,kde se ve smrtelném tanci svíjejí hadi a vlkodlaci se zářícíma očima strašidelně vyjí,i když na pavučinami opředených hodinách ještě neodbila půlnoc.
Ľahká Múza – Sen Ohraničeného života,1998, Petr Dejl – SPARK 1998
Slovenská industriálně/elektronická skupina Ľahká Múza má nové v pořadí třetí album.Hudebně vúbec nic lehkého , což se ovšem dalo čekat. Přistoupíte-li na „Sen ohraničeného života“ ,přeroste v noční múru,ze které už ani procitnutí nezaručí úlevu. Syntezátorová preludia dotváří ponurý obraz nočních cárú mlhy,ve kterých se lesknou vlčí oči a vúkol panuje strach. Automatický bubeník vláčne odměřuje čas a spíše připomíná údery rituálních tympánú pobízejících dávnověké procesí.Občasný kytarový výboj roztíná tmu a září zsinalým světlem.Vysoký ženský vokál liturgicky tahá slovo za slovem,která se pospolu zdají být až jakýmsi staroslověnskými motlitbami.Chlad a napětí.Mrazivé spojení mystiky a chrámové bázně s minimalistickou elektronikou ,to je „Sen ohraničeného života“ se svou pochmurnou náplní,kterou by mohli závidět i The Cure v časech „Faith“ nebo „Pornography“ . Po „Chvení absolutna“ tedy další skvost! 5/5
Ľahká Múza – Chvenie Absolútna,1995,Indies records,Jana Kománková,Rock&Pop , 1995
Slovenská Ľahká Múza je velice poetické a také velice patetické seskupení.Od v podstatě gotické muziky se posunulo do stylově neurčitých alternativních vod,kde pluje s klavírem,záhadně znějícími zvuky všeho možného,osudově tlukoucími bicími a vážným ženským vokálem,zpívajícím básně o prokletí,smrti,bolesti a pastech.Ne zrovna často slýchaná,velmi temná až bezvýchodná záležitost. Těžký mrak,z něhož bude spíš celodenní ( a hlavně celonoční ) déšť než bouře.Truchlohra v mlze (trochu moc dlouhá,ale to už truchlohry bývají). Je to ale až příliš dobře nahraná deska na to,abychom se mohli ošklíbat nad texty.Ve srovnání s tím,co jsme mohli slyšet donedávna na koncertech,se Múza zvukově hodně zlepšila.Ačkoli poněkud příliš afektovaná slovíčka ( dle mého názoru) v bookletu ( a jejich opravdu příliš vážné podání) nesvědčí zrovna o genialitě autora ( autorky ? autorú..?),na zdejší poměry je album skutečně nadprúměrné – ne dle mého názoru texty, ale hudbou,opravdu zajímavou kombinacemi rockových,industriálních a „chrámových“ zvukú ,které pokud vím,ještě nikdo z těchto končin takhle nepojal.A za zmínku stojí i atmosféra,která je jimi opravdu mistrovsky navozena.Troufám si tvrdit,že v případe Ľahkej Múzy jsou Slováci daleko víc v Evropě než my.Není třeba žárlit,ale je záhodno poslouchat. **** 4/5
Lahká Múza – Chvenie absolútna,1995 , Indies Records, Tomáš Sedláček,BANG 1995
Více než deset let existence,v podstatě bez rozhovorú,bez konkrétních jmen,fotografií..Přesto si Ľahká Múza vybudovala silné kultovní zázemí a obecne povědomí i u širší veřejnosti.Hlavně si ale vybudovala svébytný a nezaměnitelný styl projevu,charakteristický absolutní naléhavostí,fatální neodvratnosti.Nové album Chvenie Absolútna je oproti tomu předchozímu Tieň Bolesti z roku 1992 znatelně elektrifikovanější.Na rozdíl od svého kytarového předchůdce stojí na hutných klávesových řejstřících,akordech osudově znějícího klavíru a orchestrální rytmice kotlú a vojenských virblú.Co však zústalo a co je též hlavním rozpoznávacím znakem Ľahké Múzy,je tentýž pocit absolutní temnoty a v prvé řade apokalyptický projev zpěvačky Gudrun Snake.Tradičně silné texty evokují pocity až ze dna lidské bolesti a utrpení :“Videla som bolesť,v odlesku padlých anjelov,na zemi pokrytej popolom…ten chladný svit,zaplavil moje vnútro..v podivnej harmónii,kričala som v plameňoch,z očí naplnených trpkosťou…je to cena ,ktorú sme zaplatili,víťazstvo zabíja čistotu…predstavy,ktoré unikajú v ústrety nehybnosti,blízkost vlčích dotykov,přiblíží prah,konečného cieľa…“ Současná hudba Ľahké Múzy již možná není tak drásavě syrová, o to je přesvědčivější a komunikativnější.Každopádne je svá a vrcholně zajímavá.Zase jedna kapela,kterou mohou Čechy Slovensku závidět… ***** 5/5
Lahká Múza – koncert , Komotovka , Praha,9.4.1994 – Jan Šída,Milan Slezák, BANG
Je nepochopitelné,že v dnešní době, kdy hudební publicisté a nakonec i samotní posluchači zoufale hledají kapely s originálním hudebním projevem,přijde na koncert Ľahké Múzy padesát lidí…Kde jste byli,fanoušci Swans,Nicka Cavea,Cranes,Diamandy Galas a podobných nádherně temných záležitostí? Ľahká Múza je v žádném případe nekopíruje,ale navozuje podobnou atmosféru.Pódium,osvětlené mrtvolně modrou září refelktorú.První vaše kroky chodbou šlechtické rodinné hrobky provází světlo dvou masivních svící a za nimi záhadná černá madona,celebrující podivuhodný rituál. Zvuk , vycházející z reproduktorú ,je takřka hmatatelný( a to jak pocitově,tak fyzicky) . Zavřete-li oči,pohltí vás tajemná neuchopitelná hlubina prapodstaty,z níž je vám zatěžko odejít…Snad jenom pravidelní hosté plesú upírú ve zříceninách starobylých hradú vědí,o čem je řeč ( viďte,drahý hrabě Bélo Lugasi).Tato tajnosnubná atmosféra je prakticky nepřenosná,natož pak postižitelná brkem recenzentovým.Očistný tanec apokalypsy,mlžné chuchvalce hypnotických rytmú,které posluchače uchopí,zpracují a po skončení koncertu zanechají napospas realitě všedního života jako čistou, nepopsanou bytost. Produkce skupiny Ľahká Múza proniká veškerenstvem osobnosti člověka a ukazuje mu cestu temným propadlem časoprostoru k věčnému světlu.Tam,kde rytíři krále Artuše ustali v hledání svatého Grálu ,múžete pokračovat vy.Máte-li dostatek fantazie,vyvstává před vámi šance dostat se do nových dimenzí.A dimenze (jak by vám řekl každý prúměrný matematik) je počet vektorú v bázi.
Lahka Muza – Tieň Bolesti,Zoon,1992 ,Pavel Straka – Rock Report , 1992
To je síla.Zoon Rec. opět vydal vynikající album.Ze začátku to vypadá jako obyčejný industrial (srovnej s demem The Tree – Rituál) ,ale díky zpěvu (již od první skladby),rytmicky přesným bicím a v a v jedné skladbě také klavíru napětí roste. Vypjatý ženský vokál je patetický,ale dalek prázdné nabububřelosti.Ona trpí,prosí,chce se zbavit bolesti,pláče a žaluje nad mizerným světem.Není to prázdná exprese,která mi tolik vadí u Gumového knedlíku.A když k tomu přistoupí “echování“ ,zážitek se zvětšuje.A to i tehdy ,když zpěvačka kráka jako hejno havranu. Pravověrný rocker určite namítne,že je to ponuré (ale copak ty všelijaké black a death metaly nejsou?) ,monotónní,zdlouhavé,formalistické a vzdalující se přímočarosti, dlouhodobý znalec avantgardy zase,že všechno tohle tu tady bylo,že jde jen o preciznost a větší přesvědčivost (viz.J.Vlček)v recenzi na Paprsky Ing.Garina).Oba mají svou pravdu,ale v krizi jsou obě větvě historicky posledního hudebního směru, proto potěší každá jen o píď něco posunující nahrávka.Přesto jako vyjádření depresi nahrávku beru všema deseti a i když mě to po čase možná přestane bavit(jako všechno vynikající a pominu-li vroucí hlas jako zvon), za čas se k ní vrátím, přijdou-li na moji duši chmury.Buší to hypnoticky hlava/ nehlava a zpívá až k nebeským výškám i do horoucích pekel. Prěsvědčivost v našich temných vodách nevídaná,kam se hrabe Míša Nemcová.Možná,že na podobné projekty není doba,ale určitě stojí za poslech.
Ľahká Múza – Tieň Bolesti , 1992,Zoon Records , Tomáš Seidl – Unijazz 1992
„Nechci být žádnou slovenskou Diamandou Gallás „ řekla mi po posledním pražským koncertu ( Bunkr 1992 s americkými Stereo Taxice Device) uhrančivá zpěvačka Gudrun.V zápětí ale dodala,že árie hrúzy zmiňované Řekyně poslouchá a je s ní na určité duchovné úrovni spřízněná. Ľahká Múza – přestože existuje již osm let – si stále zachovává svou kultovní image a žádná jména . To co chce Ľahká Múza sdělovat ,vyjadřuje svojí tvorbou . To je filozofie kapely a zároveň také vzácná ukázka nekomerčnosti a opravdové nezávislosti,jaká u nás nemá patrně obdoby.Současný repertoár Ľahké Múzy ( aneb Gudrun a 677) se v těchto dnech objevuje na albu Tieň Bolesti které vydala bratislavská společnost Zoon. Stísňujíci náladu temných objetí Ľahké Múzy předznamenává již tmavý ,modrofialový obal,na které je zobrazena jen černá delta,připomínajíci jakési prastaré archetypální znamení. Aktuálních sedm skladeb navazuje na poslední demosnímek „Nevinnosť“ – aranžmá skladeb,monotónně postavená na industriálně syrové rytmice,opakujících se řezavých figurách kytary a rozléhajícím se vokálu Gudrun deklamujícím expresívní textové obrazy,jsou sice stejně ponurá jako dřív,ale přece jen se zdají být poněkud stravitelnější.Ve skladbě „Pád“ dostávají prostor dokonce i hluboké klavírní akordy. Ľahká Múza se nad námi vznáší jako přízrační ptáci smrti,jež zpívají o věcech,na které se ostatní lidé neopováží ani pomyslet anebo se tváří,že neexistují.Gudrun v jakémsi rituálním majestátu propadá nevyslovitelné bolesti a křičí hlasem andělú,tonoucích v bahně zmaru,násilí,hniloby a perverze.Její nezacelitelná traumata se vzdouvají v podobě jakýchsi paranoidných,naturalistických vln,přetransformovaných do jejího drásavého hlasu. Je to bizarní a odpudivé,ale zároveň magicky přitažlivé.Něco jako povídky E.A:Poea.Krása se zrcadlí v ošklivosti a ošklivost v kráse.Nejsem si jistý,jestli mohu napsat,že se mi tato deska líbí,protože tento termín nelze v souvislosti s materiálem Ľahké Múzy asi dost dobře použít. Každopádně se jedná o velice sugestivní,na samé hranici poslouchatelnosti postavený projekt ,na nějž se názory budou jistě velice odlišovat.V žádném případe Ľahkou Múzu však nemúžete ignorovat. „Tieň Bolesti“ je album,při jehož poslechu zamrazí v zádech i vampíry a černá hvězda začíná svítit….