Ľahká múza – I stroje mají duši

Alternativní slovenská skupina ĽAHKÁ MÚZA vydala před několika měsíci své druhé album Chvenie absolútna (Indies). Anonymní soubor, o němž se v UNI objevil první článek v čísle 1/92, dnes tvoří již pouze dvojice hudebníků, kteří nepouživají ani své dřívejší tajemné pseudonymy. Pod názvem Lahká múza proto společne vystupují i následovném rozhovoru.

Ľahká múza od počátku existence stojí na česko-slovenské hudební scéne v naprosté izolaci. Je daná vaší nadžánrovou tvorbou nebo je způsobena vaší tajemnou stylizací a anonymitou?

Co se týče naší anonymity, domníváme se že není zajímavé zveřějňovat věci z našeho osobního života, ani naše jména.Vždy nám šlo o čistý produkt a pouze ten chceme nabízet veřejnosti. Proto na koncertech nepoužíváme zadní projekce a světelné efekty, nechceme od naší hudby odpoutávat níčím pozornost. Do určité „izolace“ jsme vstoupili dobrovolně. Důležité je, abychom sami ze své tvorby měli radost a v momentu, kdy jí mít nebudeme, přestaneme hrát. I proto je nám zcela lhostejné, jestli nás novináři budou velebit nebo hanit, bez ohledu na jejich názory půjdeme stejně dál svou vlastní cestou. To však neznamená, že by člověk měl dělat hudbu, která nebaví nikoho jiného, než jen jeho samotného, protože to může být taky slepá ulička.

Vaše anonymní image ovšem často spůsobuje, že jste označováni za skupinu snobů, kteří si hrají na velké pseudoumění...

Nerozumíme příliš tomu, proč by například jen to, že nemáme v bookletech uvedené své jména mělo u někoho vyvolávat vůči nám pocity agrese.Často je naopak směšné, když si na deskách někdo napíše své jméno a k tomu přidá seznam, na co všechno „hraje“. Laikovi, který se příliš nezajímá o techniku, může znít velmi okázale, když si někdo vedle jména uvede „programming“ a tak podobně. Ve skutečnosti naprogramovat třeba bicí computer je zcela elementární záležitost. My jsme nic tak úžasného neudělali, jenom jsme natočili další cédečko, kterým nechcem zbořit svět, tak proč tam uvádět takové nesmysly, které lidi pouze odvádějí od podstaty věci?

Až do letošního alba jste vystupovali pod pseudonymy Gudrun Snake, 677 a tak podobně... Proč jste nakonec ustoupili i od svých přezdívek?

S přezdívkami kdysi přišla celá new wave a to z vícero důvodů – jednak proto, aby jako nezaměstnaní nestratili podporu v nezaměstnanosti a jednak proto, že přezdívky měly zároveň signalizovat určitou antikomerčnost. Dnes se už i přezdívka stala synonymem komerčnosti a proto jsme upustili i od pseudomymů.Jediné co zůstává stále stejné je název naší kapely a pod ním chceme vystupovat i nadále.

Co má název Ľahká múza vyjadřovat?

Obecně jako všechno v kontextu naší kapely byl také název zvolen vědomě. Pojmem „ľahká múza“ se vždy označovalo tzv. pokleslé umění, ať už se tím myslí rocková hudba anebo předtím kabaret. Klasická hudba byla vždy „vážna múza“ a „lehká můza“ bylo to všechnmo ostatní. Navíc máme rádi názvy pro skupiny, které ti už předem neříkají, co můžeš od nich očekávat.

Ľahká múza začínala v roce 1983 ve čtyřčlenném obsazení. To se dneska zmenšilo na polovinu, zato elektronických přístrojů stále přibývá...

Dnes hrajeme na koncertech ješte s jedním hostem, na výslednou podobu skladeb však nemá podstatný vliv. Technika v naší skupině doprovodné muzikanty skutečne začala nahrazovat. Nejdřív v podstatě z nutnosti a v současnosti již zcela programově. Oba dva jsme totiž přímo fanatici do všech přístrojů a skoro vše, co vyděláme vrážíme do nové a nové techniky. Přesto nechceme, aby naše hudba působila synteticky a doufáme, že nové cédéčko, ačkoliv nahrané prostrednictvím elektroniky - příliš „elektronicky“ nezní. Nechceme hrát čiste „elektronickou“ hudbu, „živé“ nástroje chceme mít i nadále. Hrají a budou hrát hlavní roli.

Někteří kritici vám vytýkají, že vaše texty působí hrozne depresívně a temně.Chápete texty jako svou určitou katarzi?

Od prvního koncertu nám určití lidé podhazovali – anebo nás dokonce za to i chválili – že děláme perfektní výplachy mozku. Něco takového však naším záměrem skutečne není. Nejedná se o žádný „pseudoindustriál“, který by se lidem něco snažil vymlátit z hlavy – žádná brutalita ani deprese. Někdejší rockový umělci se snažili mít od určitých věcí odstup a představovali pouze zrcadlo světa, který viděli kolem sebe. Jenže „umělci“ dnešního typu mají snahu se v špíně hedonisticky koupat. Náš problém je nejspíše v tom, že na účastníka našeho koncertu naše produkce působí určitým silovým polem a proto bývá často velmi náchylný celý ten přetlak vnímat jako negativní a deprimující. To však souvisí spíše s tím, že zpravidla každý má dnes sklony k dekadenci a negativizmu obecně. Setkali jsme se však i s lidmi, kteří se na nás přišli podívat víceméně náhodou a nebyli to žádní vyznávači hudebních směrů a ti nás vnímali – na rozdíl od některých „znalců“ jako pozitivní záležitost.V naší tvorbě se odráží zmatek člověka žijícího na konci dvacátého století, v obrovském chaosu a přetlaku informací. Texty působí na někoho možná poněkud ponuře, v jejích samotném závěru závěru však nejde o to podřezat si žíly či se opájet v marasme. Nejsme pesimisti ani optimisti, ale realisti. Vnímáme to, co je kolem nás, snažíme se přesto jít dál vlastní cestou.

Lidé vaši tvorbu tedy vnímají naprosto rozdílně...

Kdyby ohlasy na to, co děláme byli jednotné, bylo by to pro nás znamení, že už asi přišel čas se nad tím vším zamyslet.

Zatímco textová stránka zůstává víceméně ve stejné rovině, hudebně prochází váš repertoár neustálými změnami – včetně vaší novinky – Chvenie absolútna.

Posunout všechno někam jinam byl náš záměr, neboť pro nás nemá smysl natočit za sebou pět stejných desek jako byl Tieň bolesti. Pokaždé při sestavovaní nového koncertního programu nebo desky se snažíme formálně posouvat to někam dál, i když nějakého spoločného jmenovatele všechny naše projekty mají. Tvoříme určite víc koncepčne než improvizačne a po každém projektu stojíme před otázkou co dál a jsme před ní vlastne i nyní. Obsah je víceméně jasný, otázka formy je vždy otevřená. Snažíme se o to, aby zrcadlila stav našeho vědomí, které se pokoušíme promítnout do něčeho tak imaginativního jako je hudba. Když sme začínali, hráli jsme poměrne rychlou a instrumentálne složitou muziku. Postupem času však přijdeš na to, že jedna opodstatněná nota je lepší , než pět, které se nikam nehodí. Od počátku jsme vycházeli vlastně z punkové filozofie. Naše demosnímky Schizofónia a Nevinnosť (Black Point) byly ješte hodně ovlyvněné životem města, ale deska Tieň bolesti byla vědomým skokem od „městské“ hudby pryč. Skutečnost, že oba žijeme mimo industriální aglomeraci, dnes asi ze všeho nejvíce ovlyvňuje náš vývoj i naše směrování.

Stojíte na samém okraji rockové hudby. Jak se z tohoto místa díváte na její současnou podobu, ovlivněnou stále víc počítačovou technologií?

Rock jako hudba s příchodem počítačú podle našeho názoru strácí smysl. Nejlépe to je vidět na různých revivalech nebo křížení různých směrů. Nic původního se už neobjevuje – house aneb rave music jsou v zásade komerční záležitosti. I proto jdeme zcela odlišnou cestou. Člověk totiž může přijít na pódium třeba jenom se španělkou a vytvořit mnohem silnejší záležitost než někdo, kdo se pomoci patnácti generátorů snaží něco bušit do lidí. Problém je v tom, že řada rockerů se snaží už jenom o ty zmínené výplachy a posluchači na to skáčou. Rozbít kytaru na pódiu ješte nic neznamená. Současné kapely jako by se dělili jen na dvě skupiny – jedna tvrdohlavě obhajuje návrat tzv. šedesátých let, tedy dobu takzvané akustické hudby (hrané samozřejme na elektrické nástroje) a ta druhá představuje ortodoxní zastánce čisté elektroniky. Musíme si uvědomit, že žijeme na konci dvacátého století a techniky se dnes už prostě zbavit nemůžeme. Jde však o to, snažit se ji ovládnout tak, aby i za těmi všemi přistroji bylo stále vidět a slyšet člověka. S hudebními přístroji to je stejné jako s počítačem, pokud techniku ovládaš, může ti pomoci. Když tě však pohltí, stane se s tebe její otrok. Vyvarovat se toho není jednoduché, vracet se do šedesátych let však nemá podle našeho názoru smysl, zejména když táto doba nebyla vůbec tak dokonalá, jak si dnes nalháváme.

Ľahká múza jen výjimečně koncertuje. Z jakých důvodů?

Je to dané i tím, že kluby dneska už nefungují pro poslouchání hudby tak, jak tomu bylo třeba dříve. Dnes je to především místo, kde se konzumuje alkohol, což se mimochodem odráží i na řade recenzí, které popisují spíše to, co diváci popíjí, než kdo tam hrál. A jak nám v jednom klubu řekli, naše hudba lidi od půllitrů spíše vyháni... Na Slovensku je všechno ješte horší, protože většina klubů, které se vybavením s českými vůbec nedají srovnat, zápasí se základnímí existenčními problémy. Takže jestli hrajeme ročně jen několik koncertů, na Slovensku odehrajeme tak dva a zbytek hrajeme v Čechách, a to zřejmě hovoří za všechno. A pak přesto, že jsme pořád vlastně neznámá kapela, máme dost specifické požadavky na zabezpečení klubů, bez něhož už prostě nemůžeme hrát.

Do jaké míry při koncertech využíváte playbacky a přednatočené pásy?

Živé jsou všechny vokály, kytara a basa. I když i kytary jsou zkreslené přes různé processory, takže nikdo asi ani nepozná, jakého původu ten který zvuk je. Vedle toho ovšem používáme zvukový modul, sampler a sequencer, se kterým ovšem pracujeme jinak, než bývá obecním zvykem. Neprogramujeme skladby od začátku do konce a díky tomu můžeme písně hrát podle momentální nálady. Naše tvorba je koncepční, vnitřní struktura skladeb je však volnejší.

Zpěvačka Gudrun Snake je od demokazety Nevinnosť srovnávána s Diamandou Galás, například pro způsob práce s různými znetvořenými hlasovými efekty. Jaký máte vztah ke zmíněné řecko-americké performeřce?

To je starý problém neustálé potřeby nacházet souvislosti i tam, kde vůbec nejsou. Je možné, že kdyby se v naší kapele objevila zpěvačka odbarvená na blond, byla by nejspíš přirovnávaná k Lise Gerrardové z Dead Can Dance... Produkci Diamandy Galás samozřejmě známe. Na druhou stranu však celková energie, jež vyzařuje z Diamandy Galás, jde mimo nás. Nás feminní stylizace moc nezajímá. Její vokální technika jiste dokáže vytvořit zcela originální zvuky i když to někdy může působit, jako by se nějaký kytarista postavil sám na pódiu a virtuózně přehrával stupnice. Obecně, každá klasicky školená zpěvačka by zřejme mohla mít předpoklady podobné ekvilibristiky ovládat. Mnohem důležiteší však je, jak takový vokál zní v kontextu hudby. Nelze ani zapomínat na to, že Diamanda Galás není umělkyne čiste hudební, ale performační. Pri jejích koncertech je dominantní celková vizáž a hlasová zložka – oněch pár zvuků z přednatočených pásů má jen podporný charakter. Nám vůbec nejde o to, aby vokál nějak výrazně vystupoval z hudby – v tom je dost podstatní rozdíl.

Můžete říct něco o vokálních efektech, které v Ľahkej múze využíváte?

Řada zpěváku je zaskočena, když má komunikovat s elektronickým vybavením.V praxi to znamená naučit se spívat úplně jinak a zapomenout na veškeré intonační návyky, které člověk má. Naučit se spívat přes různe modulátory hlasu je citlivá záležitost, protože každý tvůj nádech nebo výdech je okamžite vnímán. Pracujem kromě jiného i s harmonizérem, který je pro vzájemnou komunikaci s člověkem vůbec nejtěžší. A to obzvlášť při koncertech. Všechny modulované hlasy i chorály jsou spívané živě. Když máme špatnou aparaturu, tak se naše koncerty, bez ohledu na naše přání, mění mnohem více v industriál... Při druhu hudby, který děláme, je nejdůležitejší věřit tomu, co deláš a pak umět objevit v strojích, které používáš duši. I stroje ji totiž mají.