Ľahká múza – Nepříliš veselá krása

Více než deset let existence. Takřka absolutně zachovávaná anonymita. Život v dobrovolné izolaci na malé vesnici. Temný a neuchopitelný repertoár. Zarputilá žánrová čistota. Nezaměnitelný a osudově znejíci ženský vokál. Apokaliptický sound. To vše jsou atributy slovenské Lahké múzy, skupiny, nemajíci na tuzemské scéně srovnání. Skupiny, která navíc produkuje nepříliš veselou, zato však osobitou a krásnou hudbu.

Většina čtenářů zná vaše dvě CD, Chvenie absolútna a Tieň bolesti. Vy jste toho ale natočili více...

Ano, vydali jsme předtím u Black Pointu dvě kazety. První, Schizofónia, je živý záznam koncertu z roku 1988 a druhá, Nevinnosť, je studiová z roku 1990. Obě má Olda Šíma stále v distribuci. Existuje i vícero neoficiálního kazetového materiálu, převážne pirátskych záznamů koncertů, které různě kolují mezi lidmi, ale nemá význam se k nim vracet.

Jakým spůsobem vznikají vaše nahrávky?

Pracujeme trochu jinak, než většina kapel. Běžné je, že sa nejdříve natočí album a to se pak na koncertech tlačí do lidí. Je to jistější. My to ale děláme přesne naopak. Hrajeme nové věci rovnou na živo, dáváme je dohromady postupně a když si myslíme, že jsme je dotáhli do určitého tvaru, že by další pilování bylo už spíše na závadu, tak se je snažíme nahrát. Pak odehrajeme ještě pár koncertů, ale to už v podstatě opět děláme nový repertoár. Starších věcí hrajeme vždy jen pár, jádro našich vystoupení tvoří čerstvý materiál. Nám se takový spůsob osvědčil. Nahrávací studia jsou pořád příliš drahá, na nahrávaní je nutno jít totálně připravený, nemáš čas tam experimentovat za drahé peníze. Je nutné mít vše v hlavě a pak v podstatě jen využít technické zařízení studia.

Kde jste album natáčeli?

Natáčeli jsmě obě CD se zvukovým inženýrem firmy Sonicca. Poprvé to byla spíš náhoda, doporučila nám jej firma Zoon. Docela dobře sme si rozuměli, spolupráce byla příjemná. Produkci jsme si dělali sami a oni nám vyšli vstříc. Hlavně po technické stránce, protože používáme většinou nestandartní postupy a spůsoby zapojení, a když vznikl nějaký problém, snažili jsme se společne najít řešení, což bohužel všude není dosud samozřejmostí. Když jsme hledali možnosti na natáčení nového alba, ani jsme o tomhle studiu neuvažovali. Ceny vzrostli a Juro ze Sonicci je navíc velice vytížený. Zavolali jsme mu a chtěli jsme pouze nějaké informace, ale on řekl, že to uděláme opět spolu.

Chvenie absolútna vyšlo u Indies. Proč právě u nich?

Nejdříve jsme uvažovali, že by vyšlo stejně jako Tieň bolesti (Zoon) na Slovensku. Ale při těch možnostech tady jsme byli s výběrem rychle hotovi (Zoon od r.1994 neexistuje). V Čechách jsme měli několik nabídek a Indies se zdáli být nejsolidnější. Nejdůležitejší asi bylo, že kolem toho nedělali žádné drama. Studio a obal jsme si zajistili sami, Indies řekli ano a bylo to. Spousta ostatních firem jednání jen protahuje, hned od tebe požadují máster, ale jsou schopni spíš ti ho zničit, než vše dotáhnout k vítěznému konci.

Nové album je narozdíl od toho předešlého plné elektroniky, klávesových ploch, samplů. Je to přirozený vývoj?

Asi ano. Dnes člověka v podstatě ovlivňuje technika a její možnosti. Ve svých úplných počátcích jsme hráli v klasické sestavě – kytara, basa, bicí, zpěv. Jak čas plynul, tak si naši spoluhráči vybrali své životní cesty, až jsme v podstatě zůstali sami dva. Proto jsme se začali zajímat o techniku. Teď hrajeme živě basu, kytaru a samozřejmě zpěv, k tomu předprogramované bicí a samply. Používáme hodně hlasových efektů. Co lidé často považují za supr samply, zpívame na pódiu živě. Jsme oba techničtí nadšenci, jenomže máme rádi techniku pod kontrolou. Používáme ji spíše jako náhradu lidí. Jednotlivé party jsou nahrány tak, jak by je hráli lidé. Není to žádná umělá hudba z počítače. Snažíme se vyvarovat elektronických klišé. Pořád je pro nás důležitejší vlastní invence než nástrojové vybavení.

Jste dvojice, máte nějak rozdělené úkoly při psaní hudby?

Hudba vzniká dohromady, tvoříme spolu. Samozřejmě je nějaký nápad, základní leitmotiv a kolem toho se to celé točí. Každý z nás do toho dá, co je třeba.

Texty vznikají současně?

Není to programové. Většinou vznikají samostatně a pak z nich vybíráme, kam se hodí. Ale pocitově nejsou samozřejmě oddělené od nálady těch skladeb. Každé naše CD i naše koncerty jsou v podstatě monotematicky zaměřené.

„Kvety preklatia
kvety preklatia
v žiare, ktorá dohasína
navždy za bielou stenou
vyveď ma zo šialenstva
v temnote tušenia
spadnem na kolená
v jedinom okamihu
pocítiť tvoju blízkosť...“

Necháváte se něčím inspirovat, třeba literaturou?

Dnes už nemůže člověk říct, že se nenechal nikdy ničím inspirovat. To by se vlastně prohlásil za primitiva, který nic nečetl, nic neslyšel... Člověk v podstatě žije v kontextu dnešní kultury. Jsme sice dobrovolně „izolováni“ od kulturních center, ale nesedíme někde „na konári“ a nikam se nehýbáme. Člověk v tomhle kontextu musí žít, neměl by se fixovat na určitý trend, ale najít si své vlastní místo. Spousta inspirace přichází z podvědomí. Čerpáme vlastně především ze sebe, aniž bychom to nějak vysloveně chtěli.

A co hudbou?

V hudbě máme rádi určitou emotivnost. Je nám jedno, je-li to blues nebo třeba elektronika. Podstatné je, když je tam napětí. My sami se pohybujeme na pomezí žánrů. Hráli jsme už na různych festivalech, na industriálních, elektronických a třeba taky na gotických. Možná, že i to nám pomohlo přežít těch deset let. Styly se mění, přicházejí a zase odcházejí. Rok tě vynášejí do nebes a pak tě třeba bez milosti smetou a pak, rocková hudba na tom bude co nevidět stejně, jako třeba kino, které je už mrtvou záležitostí. S příchodem počítačů se člověk izoluje čím dál tím víc, zábava, stejně jako všechno, se stěhuje do soukromí. To, co se dnes v rocku děje, je v podstatě už jen recyklace. Je to přirozený vývoj. Otázkou je, co bude dál.

„videla som bolesť
v odlesku padlých anjelov
na zemi posiatej popolom ...
ten chladný svit
zaplavil moje vnútro
v podivnej harmónii
kričala som v plameňoch
z očí naplnených trpkosťou
je to cena, ktorú sme zaplatili
víťazstvo zabíja čistotou
predstavy, ktoré unikajú
v ústrety nehybnosti
blízkosť vlčích dotykov
priblíži prah
konečného cieľa ...“

Jaká je vaše pozice na slovenské scéně?

Je to čím dál problematičtější. Je čím dál těžší koncertovat a na Slovensku jsou ty možnosti minimální. Jakožto zaměstnaní lidé si nemůžeme dovolit turné, většinou děláme samostatné koncerty. To ale znamená jet kvůli jedné akci pět set až tisíc kilometrů daleko. Je to dost únavné, takže hrajeme asi tak jednou měsíčne. Z osmdesáti procent v Čechách. Na Slovensku je hlavní problém v technickém vybavení klubů. Je to katastrofální, takřka nikde nemají odposlechy, v takových podmínkách vůbec nemůžeme hrát. Jsme pro Slovensko takový dobře utajený světadíl. I když většinou hrajeme v Čechách je ale bohužel objektívním faktem, že ty vztahy se neustále roztrhávají. Stačí jen problémy s aparaturou na hranicích. Celníci jsou podezřívaví, jak vidí nástroje, hned hledají drogy...

Jak se na vás dívají v domovské vesnici?

Tam ani nevědí, že jsme nějaká kapela. Snažíme se být nenápadní, ti lidé tam jsou velice konzervativní. Stávají se nám celkem pěkné příběhy. Jednou sme testovali nový kytarový processor, zkoušeli takové vysoké, ostré generátorové zvuky. Najednou se ozvalo klepání. Soused se přišel podívat, jakou že to máme novou cirkulárku! Ale život na vesnici má i své přednosti. Hodně času trávíme v přírode, jsou to hodně pozitívni zážitky. Stejný pocit se dá zažít snad jen při reprodukci hudby ...

Co chystáte dál?

Jsme dnes v klasické pozici, jako všichni, „co dál“? Chtěli bychom v nejbližšší době dodělat nový materiál a na jaře opět koncertovat. Jak se nám to podaří, ukáže až čas.